Úvodem:
Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) je strunný úderný hudební nástroj (zvaný též piano nebo fortepiano, zastarale též pianoforte). Jeho zvuk vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem dřevěných kladívek. Klavír může být používán jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Velký klavír, určený zejména pro koncertní účely, se označuje jako (koncertní) křídlo (podle tvaru rezonanční skříně; struny jsou v něm umístěny vodorovně), běžný, menší klavír, jehož rezonanční skříň (a tedy i struny) je umístěna svisle, jako pianino. Hráč na klavír se označuje jako pianista (pianistka) nebo klavírista (klavíristka).
Moderní piano má dvě základní podoby: křídlo a pianino. Každý z těchto druhů může mít řadu typů, v závislosti na velikosti, tvaru či použitém materiálu. U menších pian bývá u obou podob křížení strun a dělená kobylka.
Dějiny klavíru:
Dějiny klavíru jsou velmi rozsáhlé a sahají až na začátek 14. století, kde začal vznikat první nástroj, který se klavíru podobal. Ale už předtím existovaly nástroje, které vzdáleně připomínali klavír. Zkráceně se klavír vyvíjel takto:
Monochord -> Polychord (helikon, manicorde, manicordium) -> Klavichord = Klavicembalo (virginal, spinet) -> Clavicembalo (cembalo, harpsichord) -> Pianoforte
Monochord je řeckým praotcem klavíru, a v podstatě byl využívaný jen na měření hudebních intervalů. Byla to jediná struna napjatá na ozvučné desce.
Když se zvýšil počet strun, vznikl polychord, který byl od počátku myšlen jako hudební nástroj. Pak se připojila klávesnice, vznikl klavichord. Všechny tyto nástroje mají stejně dlouhé struny, naladěné na stejnou výšku a výška tónu se mění zkracováním struny posuvem kobylky.
Spolu s klavichordem vzniká klavicembalo, ale tentokrát má různě dlouhé struny a každá má už jinou výšku tónu. Hudebník seděl čelem napříč strunám. V Anglii se tomuto nástroji říkalo virginal a v Německu spinet.
Dále se změnilo posazení hráče. Hudebník byl přesazen na užší stranu nástroje a struny byly nataženy směrem od něj. Nástroj se pak podobal cimbálu a vžil se pro něj název clavicembalo nebo zkráceně cembalo. V Anglii je dodnes znám jako harpsichord. Později byla místo jazýčku zvolena palička spojená s klávesnicí, která umožňovala různou silou úderu dosáhnout i různě silného zvuku.
První kladívkový klavír vymysleli 3 lidé. Bartolomeo Cristofori svůj první klavír sestavil 1708, v roce 1711 publikoval svůj klavír Scipione Maffe. Poslední byl Jean Marius, který svůj klavír představil roku 1716.
Klavír dnešního typu pak vznikl až v 19. století.
Stavba klavíru:
Klavír je nesmírně náročný nástroj, který se skládá z mnoha různorodých částí, jejichž jednotným cílem a účelem je vytvářet čisté a zvučné tóny, jednoduše řečeno vytvářet hudbu.
Jednoduše řečeno, celou konstrukci klavíru a všech jeho částí nese masivní baraš čili půda s rezonanční deskou s litinovým rámem. Ozvučná deska je opatřena žebry a kobylkou a je duší nástroje. Záleží u ní na hustotě let dřeva a síle desky - pro vysoké tóny hustší a tlustší, pro nízké řidší a tenčí. Kvalita této desky určuje kvalitu tónů.
Klaviatura se skládá z řady černých a bílých kláves, jejichž stiskem vytváří pianista tóny. Téměř všechny současné klavíry mají 88 kláves, dříve se vyráběly klavíry s 85 klávesami.
Klavírní mechanika je technicky nejkomplikovanější část nástroje. Skládá se z řady pák, které propojují klávesu s kladívkem a dusítkem strun. Při stisknutí klávesy se ze struny zvedne dusítko, plstěná krátká lišta, která brání struně znít. Jakmile se struna uvolní, dopadne na ni plstěné kladívko a rozezní ji. Hlasitost tónu závisí na tlaku, který je vyvinut na klávesu. Pokud nejsou dusítka nadzvednuta pomocí pedálu, zní struna po dobu stisku klávesy.
Dále jsou tu pedály, které klavírista ovládá částí chodidel, a jsou umístěny pod klaviaturou. Běžné klavíry mají dva, či častěji tři pedály.
Klavírní literatura:
První skladbu, která byla vytvořená zvlášť pro klavír, napsal roku 1732 Ludovic Giustini; nesla název Dvanáct sonát pro hlasité i pomalé cembalo.
Uplatnění klavíru a klavírní hudby je široké a každý hudební styl, od baroka po jazz, zanechal klavíru rozsáhlý repertoár, asi nejvíc však romantismus. Předností klavírního repertoáru je, že pro piano byly upraveny i mnohé skladby určené původně orchestru či pěvcům.
Slavní klavíristé:
V 18. a 19. století se role klavírního virtuóza a skladatele velmi často prolínala, takže např. Ludwig van Beethoven byl mnohem dřív znám jako pianista než jako hudební skladatel. Z dalších předních interpretů minulosti lze uvést Ference Liszta či jeho mladšího kolegu Roberta Schumanna. Ve 20. století to byl například Svjatoslava Richtera, Alfreda Brendela, Vladimira Ashkenazyho či řadu dalších.
